č.7 Sir Jackie Stewart – rozhovor

Sir Jackie Stewart je bývalý skotský pilot Formule 1, trojnásobný mistr světa z let 1969, 1971 , 1973 a také spoluzakladatel týmu Stewart Grand Prix . Přezdívalo se mu „Létající Skot“. Závodit přestal po tragické smrti svého kamaráda Françoise Ceverta. Po skončení závodní kariéry se věnuje prosazování větší bezpečnosti na okruzích F1. V roce 2009 se umístil na pátém místě v padesátce nejlepších jezdců historie Formule 1 od novináře Kevina Easona, který o něm napsal: „On se neukázal pouze jako skvělý jezdec, ale také jako jedna z největších postav motosportu.“

Kdo je nejlepším jezdcem současnosti?

Na to neumím jednoduše odpovědět. Není tady jeden jezdec, který by všem vládl, což není z historického pohledu zrovna běžné. Mezi jezdci není nikdo jako Clark, Lauda, Prost či Senna. Když jsem závodil, vždycky jsem se vrátil do boxů a hned vyzvídal od Kenna Tyrrella: „Jaký čas má Jimmy?“ Zajímal se o to každý. Snad poprvé, co si pamatuju, tady není přirozený vůdce, někdo, kdo by dokázal nahradit Michaela Schumachera. Michael nikdy nevyhrál pole position, dokud byl naživu Senna, ale pak se najednou stal tím, kterého chtěl a hlavně musel porazit každý, kdo pomýšlel na vítězství.

V roce 1973, když mi bylo deset, jste byli společně s Françoisem Cevertem moji hrdinové. Bylo strašné, co se mu pak stalo ve Watkins Glenu. Co myslíte, že by dokázal ve formuli 1?

Myslím, že by François vyhrál jako první Francouz titul mistra světa. Musím přiznat, že na některých tratích byl rychlejší než já. Bylo mi čtyřiatřicet, on byl o něco mladší, a jak se ukazuje i dnes, mladší jezdci mají třeba větší nadšení, ale nedokážou jezdit tak vyrovnaně jako ti starší s více zkušenostmi.

Který závod je vůbec nejlepší v historii?

Napadá mě Fangiovo vítězství na Nürburgringu v roce 1957 a vím, jak moc se musel snažit, aby uspěl. Hawthorna s Collinsem ani na sekundu nenapadlo, že by je mohl Fangio dohnat, a vzhledem k délce trati a také velmi omezené míře komunikace s boxy ani neměli tušení, že je o tolik rychlejší. Když je dohnal, bylo to pro ně obrovské překvapení. Nürburgring měl 187 zatáček, dlouhý byl 23,7 km a když jsem tam vyhrál v roce 1968, na třinácti místech jsem se během jediného kola vznesl do vzduchu.

Nikdy jste nezávodil pro Ferrari. Proč?

Jednou jsme se s Enzem Ferrarim sešli. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, co se dělo v BRM, a Ferrari o mě projevilo zájem. Snad jako na každého, kdo dorazí do Maranella, na mě všechno udělalo neskutečný dojem. I samotná schůzka byla výjimečná – sám Enzo na mě čekal u brány továrny, když jsem přijel. Krátce nato jsem závodil ve formuli 2 v Enně, přišel za mnou Jacky Ickx a ptal se, zda budu další rok závodit pro Ferrari. Dostal od nich nabídku taky a chtěl ode mě radu, zda to má vzít nebo ne. Tehdy jsem mu řekl, že do Ferrari jdu, ale zároveň jsem byl v tu chvíli rozhodnutý, že pro ně závodit nebudu. Už tehdy se o Ferrari mluvilo jako o týmu, který preferuje vybrané jezdce – a sami se pak na každého z nich tvářili, že je to právě on. Uvědomil jsem si, že v takové roli působit nechci. Myslel jsem si, že jsme stisknutím ruky potvrdili dohodu, ale potom, co mi Ickx řekl, jsem neměl nejmenší jistotu, že by mi Ferrari něco garantovalo. Závodění pro Ferrari je něco, co mi v životopise docela chybí, a určitě by to byla krásná práce, ale nechtěl jsem na ni přistoupit za takových podmínek.

Prozraďte nám nějakou vtipnou historku z dob, kdy jste závodil.

V mé době bylo mezi jezdci obrovské kamarádství a často jsme cestovali po světě společně. Vzpomínám si na jednu večeři s Grahamem Hillem, kdy si stáhl kalhoty – vlastně to tak dělal vždycky. U dlouhého stolu nás bylo asi padesát a na protějším konci sedělo krásné děvče, na které měl zálusk. Graham vylezl na stůl, srazil skleničku s vínem a do lýtka zarazil obrovský střep. Všichni jsme se smáli, protože nám bylo jasné, že chce ohromit to děvče, ale nakonec večer skončil tím, že jsme jeli do nemocnice. Tam jsme museli vysvětlovat, proč nemá kalhoty a proč má v noze tak velký střep. My jsme se tomu smáli ještě dlouho potom, Graham z nějakého důvodu ne.

Jackie, jak byste srovnal současnou generaci nejlepších jezdců s tou vaší?

Snad poprvé od doby, co jsem skončil, je startovní pole opravdu kvalitní do hloubky. V poslední době tady byly éry Schumachera, Senny či Prosta, ale za mě byli na roštu Jim Clark, Graham Hill, Brabham , Amon, Cevert, Rindt, Emerson, Mario Andretti, Piers Courage, John Surtees a dnes je to stejné. Na roštu je několik opravdu výjimečných jezdců, kteří jsou už i mistry světa nebo alespoň nějaké závody vyhráli: Alonso, Lewis, Jenson, Mark, Vettel, Kubica a taky Michael Schumacher.

Sir Stirling Moss se nechal slyšet, že je dnešní F1 moc bezpečná. Co si o tom myslíte vy?

Že nikdy nebude dost bezpečná. Formule 1 má proti mnoha jiným sportům bezpečnost neskutečně propracovanou. V den tohoto rozhovoru uplynulo šestnáct let, jeden měsíc a třináct dní od chvíle, kdy jsme naposledy při závodě, tréninku či testech přišli o některého z jezdců. To je především proto, že se dramaticky vyvíjely monoposty a také ochrana palivové nádrže. Máme také kolem trati speciální bariéry, které umí pohltit spoustu deformační energie, a přístup k lékařské pomoci je velmi rychlý a kvalitní, což je zásluha Sida Watkinse. Se Stirlingem můžu souhlasit snad v jediném – jezdci si jsou bezpečí vědomi natolik, že se nebojí dělat chyby, protože mají na některých tratích třeba únikové zóny vyasfaltované a mohou se vrátit zpátky do závodu. Bohužel je nevyhnutelné, že jednou k další smrtelné nehodě dojde. Nechci na to vůbec pomyslet, jenže něčemu takovému se nevyhneme. I proto bychom měli pořád pracovat na tom, aby byly závody bezpečnější a monoposty odolnější.

Max Mosley vás jednou označil za „hlupáka, co na to má papíry“, ale podle mě jste pro bezpečnost formule 1 udělal daleko víc než on. Proč jste vy dva nespolupracovali, když jste měli podobné cíle?

Max Mosley je velmi inteligentní pán, s velkým vzděláním a měl pravdu, když mě označil za hlupáka. Jsem totiž dyslektik, takže číst všechny tyhle otázky pro mě taky není moc jednoduché. Ale vysloužil si za to tehdy obrovskou kritiku, protože pouštět se do člověka s podobným postižením je jako chůze po tenkém ledě. Max má potíž s tím, že často řekne to, co má na jazyku, a přemýšlí nad vším až zpětně. Také občas dělá to, co není obecně přijatelné, a snaží se to i obhájit. Na druhou stranu se známe hodně dlouhou dobu a v jeho společnosti mi nikdy nebylo špatně, protože jsme se dokázali bavit o všem, i když jsme neměli zrovna shodné názory.

Myslíte si, že byste zvládl řízení současných monopostů? A kdybyste si mohl vybrat tým, pro který byste teď závodit, který by to byl?

Když se naučíte jezdit na kole, nikdy už to nezapomenete. Pětadvacet let poté, co jsem skončil, jsem v Silverstonu řídil monopost mé stáje Stewart Grand Prix, a protože mi bylo téměř šedesát, nechtěl jsem projet celou Copse na plný plyn. Něco mi říkalo, že by to nebyl dobrý nápad. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl na účinnost brzd, protože ta je neskutečná. Když jsem zabrzdil, musel jsem znovu akcelerovat a jít o dva stupně nahoru, než jsem se vůbec dostal k zatáčce. Za mě se dalo zabrzdit na 175 yardech, teď vám stačí 50. Závodění mi ale nijak nechybí, vlastně od chvíle, co jsem s kariérou skončil. Není den, kdy bych svého rozhodnutí litoval a nevrátil bych se. Málem jsem skončil už v roce 1971, když jsem měl mononukleózu, a toho roku jsem mezi Evropou a Amerikou letěl snad šestaosmdesátkrát. O rok později mi zase našli nádor a na začátku sezony 1973 jsem se rozhodl, že bez ohledu na výsledky na konci roku odejdu. Vědělo to jen pár kluků z týmů včetně Kena Tyrrella – neřekl jsem o tom ani manželce Helen. No a pak jsem vyhrál titul! Ale i kdyby se mi to nepodařilo, tak jako tak bych skončil. Vlastně mi ani řízení aut nechybí. Už pětatřicet let mám řidiče – ne proto, že bych si hrál na boháče, ale udělal jsem si z auta kancelář.

Musíte vždycky nosit tartan? Musí to být únavné.

(směje se) Ano. Měl jsem jej na přilbě jako jezdec a žádnou újmu neudělal. Jsem hrdý na to, že jsem Skot, a doufám, že jsem neztratil správný akcent. V tartanu se mi líbí, cítím se v něm dobře a navíc ke mně patří, je to úcta k mé zemi. Použili jsme jej také u Stewart Grand Prix.

Ve své biografii jste psal hodně o tom, jak vám záleželo na správném oblečení pro oficiální příležitosti. Co jste si pak myslel o tom, když na nějakou akci přišel James Hunt v džínách a tričku?

Nemyslím si, že to, co James udělal, bylo nějak důstojné. James měl obrovské charisma a byl velkou osobností, nicméně nemyslím, že si můžete jako mistr světa dovolit přijít na britskou ambasádu v Japonsku oblečený v tričku a v žabkách. Na takovou příležitost se musíte umět obléci. Když jste špičkový pilot formule 1, můžete si dovolit nechat ušít oblečení přesně pro sebe, a když vám udělají dobrou košili, ani nevíte o tom, že ji na sobě máte. Žabky jsou sice pohodlné, ale podle mého soukromého názoru se k obleku nosit nedají. A zase: boty si můžete nechat vyrobit na míru. Mám chlapíka, jmenuje se Cleverly, u něhož si nechávám vyrábět boty a pár, který teď mám na sobě, udělal v roce 1970. Vlastně ani nemusíte nosit oblek, stačí mít sportovní bundu a flanelové kalhoty. Že jsem si čas od času oblékl oblek, mi nijak neuškodilo – ani při schůzce ve Ford Motor Company nebo v televizi ABC, GoodYearu, u Rolexu nebo Moët & Chandon. Když se chcete spojovat s prestižním projektem, musíte podle toho taky vypadat.

Popište Maxe Mosleyho ve třech slovech.

(přemýšlí 40 sekund) Chytrý, ale nekonzistentní.

Kdybyste měl udělat party pro formuli 1, které tři osobnosti by tam nechyběly?

Určitě bych pozval Sida Watkinse, protože umí skvěle vyprávět, a kdyby řekl jen půlku ze svých příběhů, byl by to skvělý večer. Taky bych pozval Rosse Brawna a Kena Tyrrella, ti si totiž umí zjednat pořádek a zarazili by kohokoliv, kdo by tam chtěl jenom hloupě žvatlat.

Dlouho předtím, než se objevil Red Bull, byla tato stáj vaše. Máte pocit, že k vám tak trochu patří, a cítíte hrdost nad současnými výsledky? Nebo je to po těch letech prostě jen jiný tým?

V týmu zůstala spousta skvělých lidí, s nimiž jsem pracoval, a teď jsou ještě lepší. Když se s nimi bavím, pořád cítím nadšení a duch týmu Stewart, i když je to dlouho. Dokonce do jejich továrny bude chodit přes léto můj synovec, aby nasbíral nějaké pracovní zkušenosti, ale osobně jsem v Milton Keynes nebyl od doby, co tým převzal Jaguar. Určitě určité spojení cítím a samozřejmě také hrdost, ale zásluhy si žádné nepřičítám.

Převzal byste místo Bernieho Ecclestonea, až se rozhodne skončit?

Ne, Bernie totiž odvádí fantastickou práci. Sice jej lidé kritizují za to, že se chová despoticky a jako diktátor, ale v celé F1 není nikdo, kdo by dokázal tolik co on. Jednoho dne tady Bernie nebude a formule 1 pojede dál, ale já nejsem ten správný člověk do jejího čela. V tuto chvíli dělá všechna rozhodnutí jen on, nikomu se nezpovídá a až skončí, změní se to. Postavil kolem sebe tým lidí, kteří pracují jen pro něj a jsou k němu zcela loajální. A není tajemství, že to nejsou zrovna inženýři z Harvardu. Když se podíváte, kolik peněz se tam točí, je takové vedení velmi nezvyklé.

Je nový tým Lotus opravdovým Lotusem?

Víte, sám to nevím. Netuším, jestli ze staré stáje v té nové něco je. Vím, že se malajsijská vláda hodně angažuje v Protonu, kterému patří část ve firmě Lotus Cars. Tony Fernandes třeba žije v Malajsii, a když jsem tam byl při Grand Prix, šli jsme společně s jejich jezdci a Mikem Gascoynem na večeři do rezidence předsedy vlády. Synergie mezi týmem a tamní vládou je velmi silná. Je ale těžké říct, zda je současný Lotus nějak propojen s tím starým. Ale je jisté, že to vzali za správný konec.

Proč se nikdy ve formuli 1 neprosadil Jan Magnussen?

Byl to jeden z nejlepších jezdců, které jsem kdy potkal. V britské F3 měl lepší bilanci než Ayrton Senna nebo nějaký Jackie Stewart. Já jsem vyhrál jedenáct závodů ze třinácti, jednou jsem byl druhý a jednou nedojel. Magnusen vyhrál úplně všechny. Neměl konkurenci. Pak odešel ke sportovním autům, a když se objevil ve formuli 1, stal se znovu parťákem Rubense Barrichella. Jenže najednou už mu vůbec nestačil. Byl velmi rychlý v trénincích a testech, jakmile však došlo na kvalifikaci, nikdy neodvedl dobrou práci. Nezvládal tlak, dusil sám sebe. Ale rozhodně nebyl prvním ani posledním jezdcem, který nezvládal tlak – vzpomeňte si na Coultharda, jak se trápíval v kvalifikacích.

V Dumbartonu, kde bydlíte, není nikdo slavnější než vy a přitom tam nikde není ani vaše socha. Jak to?

Vtipné je, že se mě nedávno starosta ptal, jestli by se mi něco takového líbilo! Taky dali modrou plaketu na dům, kde jsem se narodil. Nejsem si tím jistý, ale možná jsem jedinou osobou ve Skotsku, která má pamětní desku na domě a pořád ještě žije!

zdroj: www.jenpromuze.cz