Ilegální závody – Jaké jsou ve filmu a jaké v reálu ?
Film Rychle a zběsile má dva efekty. První je v tom, že přivede mladé lidi k lásce k autům. Druhý efekt spočívá v tom, že vám ukáže ty největší ptákoviny, který nikdy s auty neuděláte. I když jsem na první díl koukal jako kluk, co chodí na základku, věděl jsem, že na sprintu, který měří ¼ míle se nemůže desetkrát řadit. Věděl jsem, že dusík nemůžete do motoru pouštět takovou dobu, kvůli možnosti výbuchu. Věděl jsem, že s uvařeným autem nemůžete odjet. Tak sakra, když tohle všechno je jen výmysl producentů, tak jaké to je doopravdy ? Jaký je vlastně závodní underground u nás v Čechách a je vůbec nějaký ?
Takže když jsem před několika lety mohl zúčastnit se závodu, tak jsem nemohl odmítnout. Hlavně jsem nevěděl co čekat. Pořád jsem si říkal, že nemám dobré auto, že tam bude nějaký Bavorák s obrovským turbem, kterej mne natře. Hlavně taková ta nejistota. V duchu si říkáte, že když jste závodil, tak z toho máte nějaké zkušenosti. Říkáte si, že vy jste vlastně profi závodník a ostatní určitě nikdy nezávodili. Takže vám najednou stoupne ego a na druhou stranu zase ohromně klesne, když si uvědomíte, že jste závodník, ale co když uděláte chybu a porazí vás amatér. S tímto duševním bojem jsem sedal do auta. Zralej na Bohnice.
Moje auto byl natuningovaný trojkový Golf mého kamaráda. Byl až na zem a modlil jsem se, aby cesta našeho závodu nebyla poseta dírami. Kamarád mi dává před startem poslední info. Hlavně o autě. Je tu Volkswagen Golf III snížený až na zem s velkými koly. Obrovským výfukem a milionem serepetiček v motoru, na podvozku a tak. Hlavně je, že motor 1.8 má poměrně velké turbo. Hodně velké. Při jízdě stále čekám, kdy mi bouchne kapota. Ohromný výkon. Další věc jsou instrukce k závodu. Vím jenom o místě, kam mám dojet. Když dojedu na opuštěné parkoviště, nikdo tam není. Tak tam sedím ve tmě sám. Nemůžu si ani pustit rádio a vyzkoušet basy. Elektrika je v celém autě tak na prd, že bych riskoval zásah elektrickým proudem. Sem v pohodě, tak tam potichu sedím. Asi po půl hodině, když už to chci vzdát míří na opuštěné parkoviště skupina světel.
Auta přijíždí ke mne, sleduji jak si mne všichni prohlížejí. Parkují u mne a vystupují všichni ven. Mezi nimi i můj kamarád, který mi nabídl účast v tomto závodě. Díval jsem se jak blázen. Přijela natuningovaná Felície, Octavia RS, Honda Accord, ječící Renault 21, a pár dalších, co nevypadaly, že chtějí závodit. Z každého auta vylezlo aspoň deset lidí, bylo to neuvěřitelné, jak tak rychle začalo to pusté místo při letní noci žít. Jedna skupinka mladých hraje s míčem kopanou, druhá se pokouší vykouřit ohromné množství trávy, další vytahují z auta gril. Vypadá to, že se závody snad ani nepojedou, že všechno je jen o tom strávit příjemnou noc ve společnosti aut. Z ničeho nic ke mne závodníci přijdou a začínají se dohadovat co a jak bude probíhat. Má se jet v 3:00 ráno přes vesnice. Kus po asfaltu, kus po prašné cestě, ale trasa po prašné cestě je prý rovná a udusaná. Co se týká sázek, tak se nikdo nesází. Každý je rád za svoje auto a peníze mají tak akorát na benzín a cigára. Jako všichni mladí.
Mezi auty, které se mnou mají závodit jsou kandidáti na to mne porazit, ale když vidím řidiče a mluvím s nimi, tak se nebojím. Jsou to kluci co možná rozumí autům a motorům, ale cit pro včasné brzdění do zatáčky nemá každý. Nevypadají na to, ale nesuď knihu podle obalu, raději jdeme závodit. Ještě před usednutím za volant si všechny prohlížím. Jsou to lidé tak do 30ti let a jsou v pohodě. Dívám se na ty auta a pak se podívám na ty obrovské Brembo brzdy, které mám na autě. Nebojím se, že bych ztropil nějakou škodu. Majitelé aut nevypadají, že jsou nějak extra bohatí, rozhodně si svoje koráby nechtějí odřít. Otáčím klíčem a Golf s ufouknutím nastartuje. Vrní a já řadím jedničku. Přijíždíme všichni na start, stojíme vedle sebe a já vím, že se cesta chvilku po startu prudce stáčí doleva. Sakra, jsem na vnější stopě, lehce mne vytlačí ven. No, jeden chlapec s čepicí říká poslední fórky a chystá se celý cirkus odstartovat. Všichni šlapou na plyn, ale mne Golf stejně střílí nejvíce. Z výfuku se ozývají rány jako z protiletadlového děla. Všichni začínají povzbuzovat a probíhá start. Je to tu ! Vyrážím s mocným protočením kol, jako ostatní. Pět aut vstříc cíli. Auta, která měla vozit děti do školy, rodiny do práce, tak najednou uhánějí k cíli jako závodní speciály. Všechno nebo nic.
Povídal jsem vám o tom, že po startu následuje levá ostrá zatáčka. Byl jsem na vnější stopě. Včas jsem začal brzdit, bez odření laku jsem se propletl na vnitřní stopu, kterou jsem pěkně utáhl a vyjel ze zatáčky na druhém místě. Věděl jsem, že se silnějším a kompaktnějším autem jako je Golf brzo dlouhý, hůře brzdící Accord natřu. Accord ještě pár zatáček okupoval první místo. S každým zátahem turba jsem cítil, jak se k němu přibližuji a s každým bržděním do zatáčky jsem byl blíž a blíž jeho koncovým světlům. Jedeme přes spící vesnice, nikde nikdo a předpisy na klikatých silnicích ani neporušujeme, jen málokdy jedeme více než devadesát, protože brzo přichází nějaká zatáčka. Najednou se dostáváme na rovinku a s menším odstupem od dalších aut za námi začínám osobní souboj s Accordem. Na rovince nemá šanci Golf ho předjíždí a já se s úsměvem ujímám vedení. Následuje pravá odbočka na prašnou cestu. Jenže můj Golf je tvrdý jako kámen, i když je cesta velmi slušná, skáču v tom autě jako na houpačce. Dokonce se mi z jedné té rány zapne rádio. Víte jak jsem psal, že hrozí tvrdá rána od elektrického proudu, když se rádio zapne ? Začal jsem ječet a snažil se ten krám nějak vypnout, toho využil samozřejmě Accord a Renault21 mizačal olizovat kufr. Panebože, co tam má za motor ?
Jak slunce pomalinku začíná vykukovat na obzor, tak se chýlí i náš závod do konce. Dostáváme se na asfalt a za pár zatáček bychom měli být v cíli. Svádím poslední souboje s Accordem. Renault už mi dal pokoj nebo to někam poslal, nevím. Naštěstí z jedné vesnice se řítí starý autobus a tak Accord malinko musí ubrat plyn, aby do něj nevlítnul. To je můj čas, podřadit a plnej plyn. Těsně jsem vyhrál. Radost, nadšení, láska k autům, to všechno mne po tom všem obklopuje. Kamarádi gratulují. Já ale raději prohlížím Golfa, aby mne jeho majitel nezabil. Naštěstí mu jen hoří brzdy a půlka nádrže je v čudu. Párty se po závodě pořádně rozjela, ale já měl druhý den nějaké povinnosti, tak jsem tu skvělou partu musel opustit. Pokud neumřeli, párty tam jede do teď. Je to krásná vzpomínka na moje zkušenosti za volantem. Co se týká Renaultu 21, tak ten blbě odbočil a s kukuřicí v chladiči se vrátil do cíle. Zbytek kukuřice jsme opekly na grilu. Mám pro vás jednu radu, kašlete na filmy, raději vemte svoje auto a trochu ho poupravte. Skutečný svět je jiný než filmy. Skutečný svět je daleko lepší.
Váš Petr „Grip Stig“ Horáček
