Lukáš Šembera a jeho Proof Team…

Jeden večer jsem napsal Frantovi Mácovi a on se zmínil, že je u Libora a budou další den skákat do foampitu. A právě u Libora bylo místo, kde jsem znovu osedlal pitbike, tak jsem jim oznámil, že přijedu a taky si skočím. Tak jsem ráno s kámošem nasedl do auta a vyrazil směr Vlašim. Jak jsem dorazil tak počasí vypadalo dost nahnutě a trošku už poprchávalo. Naštěstí mraky ustoupily a začalo dost pařit slunko. Tak jsme začali ladit motorky, teda spíše oni, já měl připravenýho pitbika Kawasaki, myslím, že to byla 125 ccm. Chvilku jsem pozoroval, jak Libor dává triky do foampitu, ale za chvilku už jsem chtěl taky se projet, tak jsem se přivázal ke Kawě, nechal si tam cvaknout kvalt a chvilku jsem se proháněl po louce, co tam Libor má. Pak už mě začala lákat pitbike rampa. Tak jsem zajel za klukama, že bych si teda rád skočil. No problém s tím neměli, ale když jsem se začal rozjíždět na rampu, tak sem už nebyl tak beze strachu jak ten večer, co jsem řekl že přijedu, ale zatl jsem zuby, přidal plyn a už jsem letěl. Můžu jen říct, že je škoda, že ty polety byly tak krátký, je to super pocit a ten adrenalin do toho je vážně bomba. Tak mě vytáhli ven, poradili mi co udělat abych letěl pěkně rovně a šel jsem do toho znovu. Asi tak po 5 skocích jsem si dal přestávku, protože jsem byl zpocenej a srdce mi bušilo jak o život. Po chvilce odpočívání jsem si to musel zkusit znovu, tak jsem nasedl a šel do toho už s větší jistotou a lepším pocitem, ale strach a adrenalin to byl stejnej jak u prvního skoku. Pak už jsem řekl, že dneska už to radši stačí, protože se znám, že když jsem něco přeháněl nedopadlo to moc dobře, ale v sobě mam pořád touhu skočit s pitbikem aspoň do foampitu backflip. A vím, že jednou to udělám.