Setkání se starým přítelem
Když se mne někdo zeptá, od které doby se vlastně zajímám o auta, tak většinou řeknu, že odmalička. Ovšem pravda je někde jinde. Auta mne zajímala odmala, ale ne natolik, abych o nich věděl něco víc, než že mají 4 kola. Ovšem to všechno skončilo jednoho osudného dne, kdy jsem se setkal, asi v 15 letech, s Ferrari F430. Dokonalost sama. Ty křivky, ten zvuk, ta převodovka a motor. Auto z jiné dimenze. Chtěl jsem o něm vědět něco víc a než jsem se rozkoukal, tak jsem znal historii všech italských automobilových značek a začínal jsem jezdit „bokem“. Ovšem ve Ferrari F430 jsem nejel, koukal na něj mnohokrát, ale nikdy jsem si ho nevyzkoušel. Vždy jsem si našel nějakou alternativu, ale nebylo to ono. To všechno skončilo dnes.
Mýtus řídit F430 mne začal časem opouštět a počátkem 19 roku mého života jsem o F430 už nejevil takový zájem. Vždyť jsou nová Ferrari, tak proč chtít to staré? To mne ovšem nesměla jedna F430 pouštět v Praze na přechodu. Když jsem ji viděl, tak jsem nechtěl jít dál. Chtěl jsem jen stát a poslouchat ten zvuk. „A dost !“ řekl jsem si, když jsem nakonec přešel přes přechod, musím ho řídit, prostě musím. Když jsem tedy po čase takovou možnost dostal, hned jsem po ní sáhnul. Kdo by to neudělal?
Místo, kam jsem měl dorazit, se jmenuje Mnichovo Hradiště, kde specializovaná firma zapůjčí svůj vůz, na jak dlouhou dobu si přejete (samozřejmě za určitou finanční částku). Po příjezdu jsem si šel nejdříve obhlédnout firemní autopark. První, co slyším a poté i vidím, je BMW M6 s úpravami od firmy Hamann. Páni, to je zvuk! Říkám s nadšením. „Ještě aby nebyl, vždyť jen ten výfuk stál 400 000 Kč,“ sděluje jeho majitel. „Wau, to je Nissan GT-R. To je dokonalost, ten jeho šestiválec.“ Obracím svou pozornost na japonské auto. „Jo, ten náhon na všechny čtyři je velkej nářez,“ ozve se s patřičnou pýchou opět jeho majitel. Rozmlouváme spolu dál. „Kde je Ferrari ?“ ptám se. A přichází mi odpověď: „Zachvilku tu bude.“
Sedím v kanceláři majitele tohoto skvostného autoparku a čekám. Na televizní obrazovce stále běžely videonahrávky nějakých supersportů. Zpozorním, když spatřím na obrazovce velký drift s Lamborghinim. „Takhle prosím nejezděte,“ usmívá se na mne majitel a mně mizí definitivně všechny naděje na možné vypnutí kontroly trakce. Náhle slyším známý zvuk. Je tu! Je tu v celé své kráse! Ferrari! Jdu k němu. Sahám na všechny jeho záhyby. Mám úplně stejný pocit jako tehdy, když jsem ho viděl poprvé. Sen se stává realitou. „Můžeme ?“ ptá se můj instruktor, který se mnou jízdu absolvuje. Souhlasně kývám hlavou a nedočkavě, avšak obezřetně, otevírám dveře. Jsou lehké jako pírko. Posouvám béžovohnědé sedadlo až dozadu, abych si mohl sednout. I tak se do F430 soukám jako do ponorky. Když usednu, sedadlo si musím přisunout, abych bez problémů dosáhl na pedály. Jak komické. Poutám se a dostávám rychlou instruktáž k vozidlu, ale to je jedno, já už mám zařazeno a dávám blinkr. Ferrari se rozjíždí opravdu hladce a velmi elegantně. Dvojspojka ví, co dělá.
Jedeme! Instruktor je příjemný člověk. Začínáme si povídat. Povídáme si o všem. O autech, motorkách, o Xboxu 360 i o včerejším Top Gearu. Když se vymaníme z okrsek, kde auto vzbuzuje nezvyklou pozornost, tak mi před vjezdem na dálnici dochází jedna důležitá věc, která se o Ferrari říká. Jsou to tvrdá auta. Nejsou! Ferrari F430 v normálním režimu není o nic tvrdší než Ford Ka. Je skvělé, podvozek vám i nějakou tu díru na našich silnicích odpustí a gumy nejsou tak úzké, aby nějakou dírou proletěly. Prostě ji přejedou. A převodovka? Je dokonalá. V automatickém režimu kašlete ve vesnicích na řazení, řadí sama a pozná, kdy chcete jet pomalu a podle toho řadí, abyste ušetřili. Ovšem, když se naštvete, tak zatáhnete za pádla pod volantem a převodovka řadí tak, jak chcete a mrská vám tam meziplyny, jako když řídí Schumacher.
Dostáváme se na dálnici. Pořád se Ferrari trochu bojím, je to přece jen drahá hračka, ale když nás těsně před nájezdem na dálnici předjela nějaká brejlatá dáma, tak byl čas jednat. On to hlavně nevydejchal můj instruktor: „Tak už to sakra hul!“ Začal jsem podřazovat pádly dolů. Z šestky na trojku a na dálnici jsem sešlápl plyn až na podlahu a to, co přišlo, se stalo pro mne posvátným. Klapky výfuku se otevřely, motor se zhluboka nadechl a vydal za mojí hlavou ten nejkrásnější ječivý zvuk vůbec. Mechanický ráz mne tak zarazil do sedadla, že jsem měl pocit, jako kdyby za mými zády narostly motoru ruce a začal mne objímat a šeptat mi do ucha: „Pokračuj, dělej, takhle se má jezdit !“ A na mne zbyl jen jediný úkol. V 8 500 otáčkách za minutu zatáhnout za pádlo, abych zařadil další stupeň. Otáčkoměr šplhal nahoru neuvěřitelnou rychlostí. Rudá ručička byla jako bič, který práská nad 490 koňmi a žene nás kupředu. Předjíždím všechny a nedívám se na tachometr. Není důležitý. Důležité je jen pásmo, ve kterém musím zařadit. Slyším aerodynamický hluk. Mrknu na tachometr. Ručička se právě přiblížila k 240 km/h, je čas přeřadit na šestku. V 280 km/h se ozve instruktor: „Zpomalte, tady chytali a stejnak budeme odbočovat na letiště.“
Na příštím exitu brzdím, sjedu z dálnice. Stáváme se objektem zájmu všech vesničanů. Pán na přechodu, kterému chci dát přednost, mi rukou naznačuje, ať klidně jedu dál. Snad se chce podívat, jak krásné křivky Ferrari F430 vlastní. Možná z respektu. Převodovka je skvělá. Už jsem to psal, ale musím zas. Sice není tak rychlá, jako v novějších Ferrari, ale koho to zajímá? Vždyť F430 není nové auto, ale převodovka ví, co dělá. Vesnice? Není problém, projedeme 90km/h na šestku. Dálnice? Jasně, už tam máš trojku a plný plyn. Perfektní, dokonalé v každém směru. Po několika vesnicích se dostáváme na letiště. Zrovna tam skupina aut driftuje, ale s tím je hned konec. Jakmile vidí Ferrari, tak ty svoje Bavoráky páni řidiči zastavují a úslužně mi dělají místo. Decentně přejíždím žmolky z jejich pneumatik, jako Bůh, co se snáší na zem, na stejnou úroveň jako BMW řady 3. Vždyť Ferrari byla odjakživa nejvíce driftující auta na světě. Vím, proč mne sledují. Chtějí slyšet ten nejlepší italský soundtrack a já je obdarovávám. Řadím na jedničku a pod plným plynem tam v 90 km/h pálím dvojku a dál a dál… Během chvilky letíme 300 km/h. Zvuk Ferrari musí být slyšet až do Německa. „Už brzdi!“ instruktor nevědomky přešel do tykání. Bavíme se stále o autech a tak, o všem, pochvaluji mu auto a on moje řidičské schopnosti opravdového pilota. Těsně u 315 km/h ho ale poslechnu a brzdím, a teď přijde druhá část soundtracku, podřazování. Z 6 na 1 jako ve formuli. Houf drifterů na druhé straně runwaye civí. Hodím kolem nich elegantně zadkem a letíme to zpět. Zase na 315 km/h. F430 je převtělený satan!
Nastal čas návratu. Vzali jsme to velkou oklikou, abych si auto užil co nejvíce. Držím se za nějakým novějším Fiatem. Musíte mne pochopit, že jsem se nemohl podívat na název modelu auta přede mnou, protože na nic jiného než ten dokonalý otáčkoměr se dívat nedá. V protisměru nic nejelo, začal jsem Fiat předjíždět. Udělal jsem to ve stylu Ferrari. Dvakrát rychle podřadit a plný plyn. Podřazení poprvé – zrychli. Podřazení podruhé – budu tě předjíždět. Plný plyn – já ti to říkal. Během asi dvou vteřin tam bylo 200km/h a díky tomu jsem si ani nevšiml, že jsem právě projel vesnicí. „Hahaha, to si děláš srandu,“ povykuje můj instruktor. „Viděl jsi to? Ta holka, co řídila ten Fiat, si tě celou dobu natáčela.“ Můj úsměv byla v tu chvíli nejlepší odpověď. Takhle jsme ještě chvilku kroužili po vesnicích. Během toho jsem se svého instruktora zeptal na Nissan GT-R. „Hele, jak tam máte toho Nissana, to má kola plněný dusíkem, jak to dofukujete ?“ „Dusík? My to dofukujeme vzduchem. Tam je fakt dusík?“ odpovídá mi zděšeně. Uklidňuji ho: „Radši to neřeš, hlavně, že to jezdí.“ Zastavujeme na místě, kde musím auto vrátit. Jízda definitivně končí. Oběma pádly dávám neutrál a vytahuji ruční brzdu. Nechce se mi ven. Během té doby, která utekla strašně rychle, jsem si uvědomil, jak skvělé auto F430 to je a utrhl bych z něho třeba kus těsnění, jen abych věděl, že je stále se mnou. Asi jsem zamilovaný. Podávám si ruku se svým instruktorem a odjíždím domů. Teprve ve svém autě si uvědomuji, jak se mi klepe celé tělo a jaká je jízda ve Fordu strašnou nudou oproti Ferrari.
Sečteno, podtrženo, Ferrari F430 je dokonalým strojem, ovšem i po letech stojí asi 2 milióny korun + drahé pneumatiky, díly, povinné ručení, benzín atd… Ale stojí za to. Stojí za to nemít co jíst, co pít, co na sebe, nemít nohu a ledvinu, když máte Ferrari. Protože tohle auto si žádá oběti a není se čemu divit. Tak pokud někdy uvidíte Ferrari a v něm nahého, vyzáblého, dehydratovaného muže bez nohy a s velkou jizvou po amputaci ledviny, tak to jsem já, kdo si plní svůj sen, protože tohle auto musím mít a cítím, že už je opravdu blízko. Snad si zachovám všechny své končetiny a orgány, až za něj budu dávat peníze.
Váš Petr „Grip Stig“ Horáček
