Deníček Kamila Holána z Manu – odjezd!

Ještě jsem si ani nepřestal lízat všechny bolístky z Hořic, už se přiblížil den D, kdy jsem měl odjet na dlouhou cestu na Manx Grand Prix. Krom toho, že jsem musel (mezi Hořicema a odjezdem) během tří dnů předvést své rodince, jak vzorný jsem tatínek a v práci nenahraditelný pracovník, musel jsem ještě řešit několik nepodstatných maličkostí. Jedna z nich byla, jak se tam dostanu. Druhá, na čem závody pojedu. Michal z Racetracku si pro mě připravil překvapení na poslední chvíli, když se mu nejdřív, bohužel, pár dní před odjezdem porouchalo auto, kterým jsme měli cestovat. Na to jsem měl ještě záložní plán v podání Oldova (věrný mechanik a štědrý sponzor) trošičku již stárnoucího Fiatu.

Oldův táta (Olda senior a majitel dodávky) se tak chopil záchranné akce velmi zodpovědně a jelo se spravovat a ladit lehce unaveného italského dělníka. V tu chvíli přichází první zázrak v našem pohádkovém příběhu. Volá mi kamarád Matys Vlach a ptá se mě, kdy má dorazit se svým zbrusu novým, mega vytuněným MB Sprinterem, který pojme víc motorek, než dokážu za víkend rozbít v Hořicích. A má domácí kino s LCD televizí a třema postelema. Ha, a pak, že je cestování vopruz.

Nicméně tu číhal ještě jeden zákeřnější rébus. Napínavej jako kšandy, úplně jako z televize. Den před odjezdem mi opět volá Michal. Tentokrát s tím, že mi nemůže poskytnout druhou motorku, na které jsem měl jet část tréninků. Na téhle motorce jsem jel MGP jíž v loňském roce a byla perfektně připravená od Kukačky (maestro mechanico) na letošní zápolení na Manu. Myslel jsem, že mě budou omývat, ale já si nikdy na přehnanou hygienu nepotrpím, tak jsem raději začal shánět záložní bajk. Ono jet pouze s jednou motorkou, na tak dlouhou a drahou cestu, by bylo stejně tak rozumný, jako myslet si, že trezor ČNB vyrazíte s trochu větším rozběhem. Jako vyjít to může, ale moc bych na to nesázel. Začalo žhavení telefonů a škemrání a otravování na všechny strany. Potěšilo mě, kolik lidí mi chtělo pomoc a zapojilo se do záchranné akce. Jenže ono jaksi sehnat připravenou eršestku na více než dva týdny, a to do druhýho dne, není moc jednoduchý. Mission více než impossible. Z toho by se rozbrečel i Tom Cruise. Najednou mi volá kámoš z Hořic, Pavel Flégl, aby zjistil, jak se cítím po mém hořickém Waterloo. Když mu vykládám, svůj horor, s ledovým klidem pronese: „Možná bych o něčem věděl.“ Už se mi po těch nervech nechtělo ani věřit, že by se mohl objevit druhý oříšek pro popelku v naší pohádce. Že se mi to nezdá, potvrdil telefon po deseti minutách, kdy mi Pavel říká, že je to zařízený. Cože? Že by mělo moje celostátní pátrání po volné R6, taky šťastný konec? A kdo že je ten zachránce? Je to Honza Kovář z Hořic, který neváhal (nebo to tak aspoň vypadalo 🙂 ) a R6 okamžitě nabídnul. Dokonce byl ve službě (hasiči jsou fakt super záchranáři), takže na dálku schválil odvoz jeho stroje se slovy: „Jasný v pohodě, jen na ni buď, prosím, hodnej.“ Tohle vysvobození přišlo, dámy a pánové, v den odjezdu! Neuvěřitelný příběh, viďte.

Matys, který měl původně jen vyzvednout po cestě z Liberce do Prahy, pneumatiky, nabral ještě onu hořickou kočičku. Mimochodem i s pneumatikama to bylo na poslední chvíli, ale pan Zrucký, prodejce Nissanu a velký znalec veteránů, je velmi spolehlivý a můj černý poklad byl u něj nachystán, přesně podle toho, co slíbil. Moc mu za to děkuju. Mezitím, co měli kluci sraz na přeložení materiálu, co vezl Olda z vysočiny do Matysova vesmírného korábu, já ještě musel dokončovat pár projektů v práci. Bez toho by to asi bylo moc jednoduchý, nebo co. Ke klukům přiložil ještě svůj civilní stroj Milda Jonák, který prokázal v posledních dnech taky velkou dávku nadšení a podpory. Na Man si naplánoval svoji dovolenou, že si to tady se svojí Martinou hezky užijou. Přijedou fandit na závodní týden, takže budeme mít na ostrově veselo 🙂

Konečně kolem půlnoci vyrážíme. To není možný, neříkejte, že se mi to nezdá. A nebo, že se mi to celý jenom zdálo. Každopádně teď sedím se dvěma super týpkama za velícím můstkem Enterprise (takovou dodávku jen tak nepotkáte) a letíme do jinýho vesmíru. Necháváme všechny starosti za sebou a začínáme se usmívat. Teda aspoň já mám takový pocity. Nechtěl jsem si to připouštět, ale teď mi to naplno dochází. Dyť já mohl o můj vysněný závod sezony dočista přijít. Tolik lidí mi kvůli tomu celou sezonu pomáhá a podporuje mě a já bych jim měl říct: „Sorry, nic nebude?“ Už na to nechci myslet a raději si zalezu do postele a díky psychickému i fyzickému vyčerpání usínám téměř okamžitě.

Cesta na ostrov Man proběhla naprosto v pohodě a podle plánu. To je asi první věc za poslední měsíc, která konečně probíhá podle plánu 🙂 Domácí Bowersovi, kteří nám poskytují druhý domov na nás už čekali, ale my prostě museli dát alespoň jedno kolo s dodávkou po posvátném TT Mountain Course. Pak už přišla na řadu zase práce a Olda s Matysem museli do noci připravit alespoň jednu motorku pro první tréninky, které nás měli čekat další den. Volba padla na Supersport, který ještě nebyl zbaven všech následků po Hořicích, ale byla to sázka na jistotu. Bohužel nám první závodní ochutnávku zhatilo počasí a drobné organizační nesrovnalosti. Toho využijeme alespoň k přípravě i Koviho motorky a obě zítra otestujeme na místním krátkém okruhu na letišti v Jurby. Moc nám to pomůžeme, protože budeme vědět, že máme na pondělí stopro nachystáno a budeme o to víc klidnější.

Moc děkujeme za podporu všech sponzorů a fanoušků a budeme se snažit dávat informace v průběhu kvalifikačního týdne. Tentokrát už opravdu stručně 🙂 Díky moc.

Kamil

uveřejněno ze zdroje Milan Kubín www.czechroadracing.cz