Rozhovor s českou dvojicí, která objela svět se Škodou Octavia

Česká dvojice Ladislav Bezděk a Kateřina Dvořáková objela svět Škodou Octavia combi. Cesta jim zabrala 777 dní, během kterých navštívili 50 zemí a ujeli 127 843 kilometrů. Jejich cesta kolem světa, které dali název BigTrip, nás zaujala především tím, že svět objeli českou modlou – Škodou Octavia. Rozhodli jsme se nejen proto cestovatele vyzpovídat.

Jak vůbec přišel nápad jet kolem světa zrovna se Škodou Octavia?

Ten nápad objet autem zěmekouli jsem vymyslel už na vojně. Když už jsem byl starej a poslední dva měsíce jsme se flákali, tak já jsem řekl, že až se vrátím, tak si koupím nějaký embéčko a objedu zeměkouli. Pořád jsem byl čerstvý držitel řidičského oprávnění a řízení mě strašně moc bavilo. Samozřejmě hned po vojně jsem nic neobjel, ale potom jsem začal cestovat. Řízení mě nepřestalo bavit a po pár letech se to nějak sešlo a řekli jsme si: „Pojďme udělat to, co jsme chtěli.“ A škodovka do toho zapadla tak, že jsme chtěli nakoupnout český patriotismus, navíc se nám Octavia II combi strašně moc líbila a pořád líbí.

Když nás samotná Škoda opakovaně odmítla, tak chtěla Kačka říct Hynudai nebo Dacii, který by nám auto dali určitě. Ale já jsem řekl, že právě proto, že mi ho nechtějí dát, tak s ním pojedu. Octavia, se kterou jsme vyjeli, byla moje služební auto a už při koupi do firmy jsem si do ní nechal namontovat dvojitou podlahu. Já jsem tenkrát generálnímu řediteli říkal, že je to kvůli tomu, abychom mohli vozit vitríny na výstavy, ale věděl jsem od prvního dne, že tam budu spát na svých evropských výletech. Ale je pravda, že jsme netušili, že moje služební auto pojede na cestu kolem světa. Trošku jsme doufali, že to auto nějak seženeme sponzorsky.

Co se týká technický stránky, tak to auto dostalo brzdiče ze Škody Yeti a celý auto jsme zvedli díky pérování také ze Škody Yeti. Vytrhli jsme klimatizaci, protože v Africe by to stejně bylo o zabití. Vytrhli jsme elektrický okýnka, protože jsme si říkali, že ten manuál spíš opravíme. A dali jsme tomu pancíř na pupek, pod motor jsme dali fakt kus železa, který nás ve výsledku zachránil v Mongolsku. Pak se ještě zvedlo sání, dala silnější baterka a silnějí alternátor. Ale jinak to žádný speciální úpravy nemá. Akorát jsme zkrátili interval výměny oleje na 15 000 kilometrů.

Jak jste zvolili cestu kudy pojedete a termín odjezdu?

To bylo taky hrozně vtipný. My jsme chtěli jet „po létě“ a z tý trasy pak vyšel datum. Chtěli jsme začít Afrikou už jen proto, že každý většinou jezdí na Rusko. Věděli jsme tedy, že musíme vyjet na podzim, abychom míjeli období děšťů, abychom tam někde neuvízli, a ono to i vycházelo, že když pak přeplujeme do Jižní Ameriky, tak tam bude léto. A pak přejedem zas nahoru (pozn. red.: do Severní Ameriky), kde bude už naše léto, a v Austrálii stihneme Silvestra, kterej jsme hrozně moc chtěli. A v létě jsme se chtěli vracet domů. Takže ono to tak nějak vycházelo na to září.

Kde jste sehnali finance na cestu?

Čtvrtku peněz jsme měli, čtvrtku jsme získali od partnerů a ten zbytek jsme cestou vydělali. Vydali jsme kalendář, pak se začali posílat pohledy a lidé si také kupovali příběh. A je pravda, že to normálně vyšlo ve výsledku tak, že jsme se vrátili a na cestovatelském účtu nám zbylo ještě 1 400 Kč. Je ale taky nutný zmínit, že my jsme to fakt jeli docela úsporně. 70% všech nocí jsme spali v autě, snažili jsem se vyhýbat turistickým atrakcím a skromně jsme se stravovali. Je fakt, že jsme to mohli udělat ještě levněji, kdybychom nepili pivo, ale to už by nebyl život. (smích)

Jak jste řešili hygienu, když v autě nemůžete mít téměř nic?

Na střeše jsme měli dvacetilitrovej kanystr. Dokonce v Africe jsme měli dva ty kanystry, akorát jsme pak zjistili, že ten jeden má blbej závit. My jsme si totiž na ten kanystr přidělávali sprchovou hadici. Člověk hlavně změní hodnoty, takže my jsme někde v Etiopii zjistili, že už necestujeme, ale že na tý cestě žijeme. To byl zásadní rozdíl. Prostě jsme se přizpůsobili tomu, že když není sprcha, tak se nesprchujem. Když byla sprcha, tak jsme se vysprchovali dvakrát. Nejdelší období bez sprchy bylo asi šest tydnů, ale běžně to bylo 2 až 4 týdny. V Africe to bylo super, tam byla od sluníčka voda vyhřátá, a tak jsme měli pořád teplou sprchu. V Patagonii byla zima – místo vody jsme vozili na střeše kostku ledu. Museli jsme tedy vystačit jen s vlhčenými ubrousky. Utužil se tím náš vztah, jelikož už jsme neřešili komu víc smrdí nohy. (smích)

Jestli se nepletu, tak jste po cestě ztratili registrační značku. S tím jste neměli problém? 

Značku jsme ztratili v Etiopii, takže hned na začátku. Utopili jsme ji při jednom nočním přejezdu řeky. Psali jsme na náš dopravák a oni řekli, že se nedá vystavit. Když jsme byli na cestě, tak by nám ani nevadilo, že nám dají nový čísla, ale přijít s velkým techničákem, kterej byl doma zamčenej v trezoru, když jsme byli uprostřed Afriky, se dá dost blbě. To znamená, že my jsme ani nemohli nikoho pověřit. A hlavně kam by nám je poslali? Oranžová škodovka v Africe? To je blbá adresa pro pošťáka. Takže jsme chvilku jeli bez ní a vymlouvali jsme se policajtům, že jsme jak Američani, že máme značku jen vzadu. Chvilku to žrali, když to nežrali, tak jsme si nakreslili normálně papírovou, která se nám časem rozlepila. Vesměs nám to baštili, oni v Africe věří, že bílý muž nelže. Nakonec nám v Jihoafrické republice udělali plastovou značku, na který našinec na první pohled pozná, že je levá, ale nicméně už s tím nebyl takový problém. Oni už to pak neřešili. Ono ve finále už nikdo neřešil ani to, že nemáme technickou.

To by mě také zajímalo. Jak jste to udělali, když auto nemohlo vydržet celou cestu s platnou technickou?

Nevydrželo. Propadla nám někdy než auto připlulo do Vladivostoku. Jeli jsme 4 měsíce bez technický.

A to nikomu nevadilo?

Ne, protože oni nejsou ve světe zvyklí na naše samolepky. Navíc se všichni zaměřují hlavně na to, co člověk veze a maximálně ještě na pojištění.

Měli jste na cestě nějaký konflikty s policií?

Dostali jsme se asi 8x do křízku se zákonem. Hned v Istanbulu nás zastavil policajt za to, že předjíždíme v odstavnym pruhu. Jenomže on předjížděl každej. Akorát že ne každej byl oranžovej s cizí espézetkou, takže nás chytl a já jsem s tím nesouhlasil. Zeptal jsem se ho, proč chytil jenom mě. A on řekl, že ostatní jsou policajti. Na to jsem mu řekl, že teda půlka Instanbulu jsou policajti. Odmítl jsem pokutu zapaltit. On chtěl podepsat bloček s pokutou a já jsem řekl, že s tím nesouhlasím, že si myslím, že je to nespravedlivý. A on mi na to řekl, že jestli to nezaplatím nebo nepodepíšu, tak budu mít problémy a nepustí mě ze země. Na to jsem mu odpověděl, že já to zkusím. A nikdo po nás už nikdy nic nechtěl. Z Turecka jsme normálně vyjeli. Jen jednou jsme platili pokutu a to bylo v Tanzánii, kde nám nasadili botičku. Nakonec jsme to bez dokladu uhádali na půlku. Na naše to vyšlo asi na 300 korun. Obecně byla však policie v pohodě a brala ohled na to, že jsme cizinci. Pokud se něco řešilo, bylo to jen proto, že nás chtěli zkasírovat. Ale my se většinou nedali a nakonec to ukecali. Pak mi ještě sebrali propadlej ridičák v Nikaragui.

A jak jste vyřešili zabavený řidičák?

Měl jsem druhej mezinárodní řidičák a protože tenhle byl propadlej, tak jsem ho policajtovi daroval jako suvenýr.

Učili jste se dopředu předpisy jednotlivých zemí?

Trošku jsme si přečetli o Africe. Obecně platí, že půlka světa žádný předpisy nedodržuje. Mám tu schopnost, že ujedu pár kilometrů v zemi a přizpůsobím se jejich podmínkám. Většinou jsme základní informace získali na hranicích. Značky vypadaj obecně docela stejně. Akorát my nemáme značku se slonem, která je v Africe běžná. 

Váš největší problém na cestě bylo rozbité přední sklo, které vám rozbili domorodci kamenem. Jak se vám podařilo sehnat nový?

Sklo byl velký problém. Hlavně policie v tom měla záminku zkoušet to na nás s pokutami a na hranicích to bylo občas složitý, což je absurdní, protože tam jezdí ještě větší střepy. Sklo nám přišlo asi po šesti týdnech nový do Pretorie. V tamním servisu Volkswagenu nám ho vyměnili a všechno to šlo za škodovkou. A to poslali ještě dvě, kdyby se kvůli turbulencím jedno rozbilo. Takže tam teď ještě leží jedno okno, kdyby náhodou. Musíme říct, že to byla obrovská pomoc, o kterou jsme si neřekli, a která se dostavila díky několika skvělým lidem, kteří nám celou cestu drželi palce. Určitě patří nemalý dík také lidem, kteří o této pomoci nakonec rozhodli a sklo poslali.

Opravovali jste na cestě něco jiného i sami? A vezli jste s sebou nějaké náhradní díly?

To je právě ta legrace. Já nejsem automechanik a Kačka už vůbec ne. Takže my jsme vzali nový auto, protože auto neumíme opravit. A protože jsme ho nechtěli opravovat. Jediný, s čím jsme bojovali, byla kvalita benzínu. V Kolumbii jsme tankovali 84 oktanový benzín a to už fakt nejede. Vezli jsme s sebou filtry, dva kanystry oleje a speciální klíč na svíčky.

Kolik sad pneumatik jste na cestě spotřebovali?

Tři sady.

Je něco, co vám na Octavií vadí?

Chybělo nám střešní okýnko, ale to není nedostatek auta, ale jen otázka výbavy.

Má to auto tempomat?

Ne. To auto je docela chudý na výbavu. Nejsou tam ani mlhovky.

A jaká byla průměrná spotřeba Octavie?

Jezdilo za nějakých 7,5 litru. V terénu jsme jezdili za 8,5 litru. A když jsme se potom vraceli a už to mělo narajtováno hodně, tak už jsme jezdili třeba za 9 litrů.

Pozorovali jste na autě nějaký změny během cesty?

Ne. Samozřejmě přibývaly zvuky, jelikož to dostávalo rány. To bylo ale jediný.

Měli jste navigaci?

Ne. Měli jsme šedesát papírových map a Kačka navigovala. Dneska je to zase móda a snaží se všichni jezdit bez GPS. Jenže my neměli ani chytrý telefony. Tak nějak nepatříme mezi ty, kteří spoléhají na techniku. A je pravda, že jsme díky občasnému zabloudění, objevili místa, o kterých jsme netušili (smích).

A co máte nyní v plánu s vaším expedičním autem?

My jsme ho původně chtěli dát do muzea Škody, ale to nedopadlo. V Národním technickém muzeu by nejspíš skončilo v depozitu a to se nám moc nelíbí. Nic dalšího zatím nemáme, takže jsme se rozhodli, že zatím se budem o ten příběh dělit tím, že to auto budem vozit na akce. Takže se to auto vozí po vlastní ose na různé akce, kde ho vystavujeme, aby si lidé mohli prohlédnout jedinou škodovku, která objela celý svět a navštívila přitom všechny obydlené kontinenty.
Rozhodně ho nehodláme prodat sběratelům. Pokud nepůjde do muzea, tak si ho hodláme nechat a nebo si postavíme vlastní muzeum (smích).

Pokud vás BigTrip zajímá více, tak doporučujeme sledovat jejich stránku na Facebooku. A nebo rovnou vyrazit na jejich přednášku!