Splněný sen: Jak jsem se dostal k autu

Zdravím všechny fandy rally a všeho co smrdí benzínem. Jmenuji se Zdeněk Omelka a mám 17 let. Chodím na Střední odborné učiliště strojírenské, Škoda Auto. O motorsportu jsem se dozvěděl od mého nevlastního otce. Ten po závodech jezdil už několik roků a když se s mámou poznali, tak nás vzal na rally. Moje první rally co jsem v životě viděl, byla Barum Rally a bylo mi tuším 5 let. Od té doby pravidelně navštěvujeme rallyové podniky v blízkosti mého bydliště. Když mi bylo asi 14 let, začal jsem se hodně bavit s Tomášem Kocourem. V té době jsem začínal cítit, že u sledování závodů za ,,mlíkem“ zůstat nechci a tak se rodili takové první plány ohledně závodění. To jsem byl samozřejmě ještě kluk, který vše viděl strašně růžově a nepřemýšlel u toho, co vlastně všechno bude v budoucnu. Tomáš mi hodně řekl o tom, jak to vlastně v rally chodí. Dřív jsem neměl ponětí, jak je to vše složité. Hodně jsem chtěl být spolujezdcem, tak jsem sháněl různé rady jak psát rozpis, co dělá a co má na starosti. Z toho shánění se po informacích jsem velkou náhodou poznal Vlastíka Resla. S Vlastíkem jsme si na Facebooku psali asi dva roky a neznali se osobně. Pak přišel ten zlom v roce 2013, kdy jsem se dostal na školu do Mladé Boleslavi a byla příležitost se sním potkat osobně. Hned první týden co jsem byl na intru, jsme se s Vlastíkem potkali a šli jsme do mé milované hospody Rožátov. Následně jsem poznal díky Vlastíkovi hromadu lidí z motorsportu, od kterých jsem sbíral různé rady a moudra. Od každého znich jsem si vzal to co  mi přišlo nejlepší. Napadlo mě udělat něco netradičního pro Vás, fanoušky GripTV a mladé kluky co mají sny. Prostřednictvím těchto článků o tom jak si plním sen, bych Vám chtěl ukázat, že každý si svůj sen může splnit!

Jak jsem se dostal k autu? 🙂

Když tak vzpomínám na to, jak jsem se k tomu mému prvnímu kroku dostal, tak se musím smát. Bylo 1.září 2013 a já jsem šel k muzeu Škoda Auto, kde bylo zahájení školního roku pro první ročníky. Následně bylo nějaké dlouhé školení  o bezpečnosti. Druhý den jsme šli poprvé do školy. Sedl jsem si do první lavice úplně ke dveřím. Najednou ke mně přijde nějaký kluk a říká:,, Čau, hele ty jsi Zdeněk Omelka?“, tak jsem mu odpověděl:,, Jo jsem, proč?“. Honza Žíla říkal, že semnou budeš chodit do třídy a taky tě zajímají závody. Tak já jsem nechápavě hleděl co se děje. ,,A jak se jmenuješ ty?“, hned jsem se ho zeptal ze slušnosti a ze zvědavosti. ,,Vojtěch Krupka“, to jméno mi něco říká… Už si vzpomínám, vlastně Honza Žíla mi taky psal že semnou bude chodit do třídy. Najednou jsme se dali do řeči a povídali víc a víc. Asi den po našem seznámení, jsem se dozvěděl že má závodního Žigula. Oči se mi rozzářily když jsem ho viděl na fotce, jak je pěkně udělaný.

O pár měsíců později jsme jeli k Vojtovi domů, aby mi ukázal závoďáka a svezl mě. Jakmile jsem uslyšel zvuk závodního motoru po několika měsíčním absťáku, tak tep mi okamžitě vyskočil. Vojtík se pořád usmíval a byl rád, že se mi líbí. Otevírám dveře, sedám si do závodní sedačky a zapínám si pásy. Otevřu šoupací okýnku, protože ten den bylo celkem velké vedro. Jedeme si po cestě a já si říkal jaká je to pohoda, že to teda moc nejede jak mi sliboval. Najednou plný plyn a já zakřičel přes celé auto:,,Ty v**e, to si děláš srandu ne?“ Jeho odpověď byla jednoznačná:,,Ne!“ a smál se v klidu dál. Abych pravdu přiznal, ještě několik dní po tomto zážitku jsem byl z toho dost paf. Při jedné z našich konverzací jsem prohodil pár slov o tom, že bych chtěl taky závodit, ale že všechny auta stojí moc. Tak se mě zeptal, jestli  nedojedu k němu, že má doma nějaký auto. V duchu jsem si řekl proč né. Třeba to bude pro mě další příležitost se přiblížit ke svému snu. Po pár týdnech jsme zase jeli k Vojtovi se podívat na to auto, které mi chtěl ukázat.

Dojeli jsme přesně na čas. Otevřeli se vrata a vzadu jsem viděl to auto. V hlavě jsem si říkal:,,A todle mi jako chce prodat?“  Celý bok byl rezavý , ale prý je to jen povrchová rez. Mávl jsem nad tím rukou a říkal si, že to bude dobrý. Mezitím se motor rozběhl a chtěl seřídit jen volnoběh a mohlo se vyrazit to zkusit jak to jede. Sedám si do toho zaprášeného auta, kde jsou jen přední sedačky. Jedeme po louce, abychom jsme se dostali na zemědělskou cestu, kde nikdo nejezdí. Cestou jedeme pořád smykem, protože zadní tlumiče jsou špatné a byl tam nasazený jetel. Konečně jsme tam dorazili. Cesta byla trošku rozbitá, ale to ničemu nevadilo. Hned plný plyn a jede se. Na to, že je to 1.2 v základu, to jede moc pěkně. V hlavě mi běhají pořád myšlenky, že by to asi nebylo špatné závodní auto pro začátek. Navíc by bylo dobré, že bych si to dělal sám a něco málo bych se přiučil ve svém oboru.

V pátek navečer jsem dojel domů. Hned jsem sdělil rodičům, že bych chtěl to auto koupit. Nejprve s tím nesouhlasili, ale po pár hodinách přemlouvání na to kývli. V ten moment jsem si odtrhl další políčko, a to, že jsem si mohl koupit vlastní auto. V pondělí jsem Vojtovi donesl peníze jak jsme se domluvili. K autu jsem dostal  všechny věci co by chtěly vyměnit, dále nějaké věci navíc co by se mi mohli do budoucna hodit. Je tam i pár závodních součástek, jako tlumiče, závodní svody a karburátor italské značky Weber.

Pár měsíců od koupě toho vozu, jsem se zamyslel, co to vlastně bude stát financí, úsilí a nervů. Ale sen je sen a sny jsou od toho aby se plnily! Bez přemýšlení jsem se vrhl do organizace jak auto dovézt domů, protože bydlím na Moravě a auto je kousek od Mladé Boleslavi. První možnost je, vzít podval od Libora Kříže a jet tam našim autem. Hned narážím na problém. Kam dám všechny ty věci od toho?! Tak si škrtám možnost číslo jedna. Možnost číslo dvě. Říct Liborovi, ať mi to na odtahovce doveze. Jo, to je dobrý nápad. O velkých prázdninách jsem nastoupil na brigádu právě k Liborovi. Po pár dnech se ho ptám:,,Libore, potřeboval bych odvízt jedno auto.“ Podíval se na mě a hned mi odpovídá:,,Jo, není problém. A odkud to chceš dovízt?“ Trošku jsem se zakroutil, protože to není zrovna malá vzdálanost. ,,No kousek od Mladé Boleslavy to je.“ Okamžitě jsem dostal odpověď:,,Tak dobře, ale musíme se ještě domluvit abychom tam nejeli zbytečně.“ Něvěřícně jsem koukal, že mi na to kývnul.

Jednoho krásného propršeného dne jsem došel domů. Osprchuju se, převleču se a lehnu do postele. Jen si lehnu a najednou zvoní telefon. Zvednu ho a ozve se:,,Jestli chceš dovízt toho Žigula, tak dojdi za deset minut na Dopos“, okamžitě jsem vystřelil z postele a šel se převlíct. Dojdu na Dopos a Libor nikde, tak jsem si tam sedl a čekal až přijede. Super, už dojel. Všiml jsem si, že za odtahovkou táhne Octávku v kombíku druhé generace. Nic jsem neřešil a už jsem čekal na ten moment až pojedeme pro Žigula. Po půl hodině jsme se dozvěděl, že jedeme prvně do Plzně odvézt tu Octávku do Porshe Plzeň a pak teprve pojedeme pro moje auto. Jen tak jsem řečnicky prohodil, kdy by jsme asi měli dojet do Plzně. ,,Počítám že tak kolem 20:00.“ Propočítávám si to a dopočítal jsem se, že k Vojtovi by jsme měli dojet kolem 22:45. Tak beru telefon a volám mu. Telefon mi nebere. Po pár minutách mi zvoní telefon. Vezmu ho a ozve se:,,Tak kdy dojedete?“, trošku jsem to musel okecat, protože tak pozdě večer dojet k někomu, není zrovna slušné. ,,No, asi kolem jedenácté večer spíš počítej.“, Vojta to vzal sportovně a řekl mi, že bude čekat na nás v dílně, protože tam musí něco stejně dělat na svém autě. Bylo asi půl desáte co jsme vyjeli z Plzně. Abych pravdu řekl, ta dálnice do Plzně je strašně nudná a vůbec to neubíhalo mně ani Liborovi. Odbila jedenáctá a my stáli před barákem. ,,Čau Vojtíku, promiň že tak večer rušíme, ale prostě dřív to nešlo“,  zní to jako výmluva, ale tenktokrát to opravdu výmluva nebyla. Nakladáme auto a Libor řekl jednu nádhernou větu:,,Větší šrot snad Dopos ještě nevezl.“ V duchu přemýšlím o tom, co asi řekne mamka o tom autě. No uvidíme, domů je ještě daleko, tak že zůstávám v klidu. Zapínáme všechny majáky, stroboskopy a kdo ví co ještě, abychom byli vidět.
                                                        (Omlouvám se za kvalitu fotky, ale je to jediná fotka z převozu)

Vyrážíme na více než 300km cestu domů. Po cestě se zastavujeme za Prahou na bagetu. Špatná nebyla, ale tak drahou bagetu jsem dlouho nejedl :D. Po pár set kilometrech na prázdné dálnici, máme dálší zastávku na benzínce u Jihlavy. Libor už toho má opravdu dost, tak si deme na chvilku zdřímnout. Prý budeme spát dvě hodinky a pak pomalu pojedeme. Houbelec, nakonec z toho byly tři! No, nevadí, alespoň jsme se trošku vyspali a můžeme pokračovat dál. S východem slunce se objevujeme v Brně. Domů už je to kousek a nám začínají pomalu přeskakovat kontakty v hlavě. Aby to každý pochopil, prostě nám začíná hrabat. V dálce vidíme ceduli Bučovice. Konečně v cíli, ale výlet to byl pěkný. Přesně v 6 ráno jsme dojeli na Dopos celý zlámaní a těšili se do postele. Já šel usínat s nádherným pocitem, že za dvě hodiny jdu do práce, ale to mi vůbec nevadilo. Celý den jsem to auto obcházel a díval se co je v pořádku. Hlavně jsem se chtěl už projet, bohužel  to se mi povedlo až za pár dní. Auto bylo odzkoušeno, vše funguje a mohlo by se jít konečně do dílny už to odstrojovat. Hmmm, snadno se to řekne, ale nastavá další problém. Dílna ještě není hotová, co budu dělat? Kam to dám? Libor mi nabídl, že bych to u něj mohl nechat a jak budu potřebovat, tak si to vezmu. Moc za to Liborovi děkuji, protože by to málo kdo udělal.