Auta a já – aneb je to tak trochu osobní
Vždy mne motivovalo něco, kvůli čemu má důvod žít. Rodina, koníčky, lásky… Vždy jsem věděl, že jednou přijde něco, co budu milovat, co mne bude živit. Nevěděl jsem, že to co to je, jsou vlastně kusy plechu, které mi stojí v garáži. Auta bych si nikdy nezamiloval nebýt mého otce, za což mu patří velký dík, ale hlavně nebýt mého kamaráda Ondry, díky němuž auta se staly moje no. 1. Tehdy to bylo definitivní rozhodnutí, definitivní nalezení sama sebe. Dobře, tak máte jistotu, že milujete auta, ale zúročíte to nebo to bude jen další koníček. Řekl jsem ne, pojedu to, co to dá a jednou snad budu moci říci, že auty se živím, ale kde začít ? Vskutku je to loterie. Je vám 15. Máte sny a cíle a vidíte se jako další Jeremy Clarkson a přitom ani nemáte řidičák, víte že vás čeká sakra dlouhá cesta ne v dobrým lese plným někdy takovejch nástrah, že by i karkulka utřela.
Z ničeho nic vám osud začne do cesty stavět lidi, kteří se buďto věnují autům nebo se v nich nevyznají, ale rádi si něco zajímavého o nich poslechnou. Takoví lidé jsou fajn, vyslechnou vás a nejsou jenom ti, kteří 24 hodin melou o motorech. Takže začnete najednou poznávat lidi, kteří auta mají v lásce jako vy. Pár věcí pochytíte sami, zbytek vás naučí. Za chvilku chodíte za školu, abyste mohli montovat neony pod Golfa. Fascinuje vás to. Cítíte šmíru, smrad spálenejch gum a benzínu a víte, že jste doma. Říkal jsem si, že není možné, abych jednou rozuměl autům, jako můj táta. To byl první cíl na mé cestě. S tátou jsme vždycky strašně rádi koukali v televizi na Lukáše Peška, ještě když jezdil kubaturu 125 ccm. Říkám si páni, to by bylo super ho znát, je to borec. S tátou jsme vždy rozebírali u závodů úplně vše. Povídal o svých autech já zas o autech, která chci mít. Takže kamarádi vás podporují i rodina. Vychutnáváte si tu tzv. školu ulice. Tuneři, tuzing, veteráni, čas od času nějaký sporťák. Pouliční závody. Policajti v zádech. A když se moc chcete projet v offroadu a nemůžete si ho kde půjčit, tak prostě jděte s kamarádem k nim domů a ukradněte Isuzu z garáže jeho táty. Doteďka nechápu jakto, že Isuzu chtělo jezdit F1, vždyť ty auta jsou strašný.
Moje první auta, o která jsem se zajímal po období tuningu byly americké Muscle káry. Mustangy, Chargery, Challengery, Ramy a jiný šílenosti. Ta auta byla fakt fajn. Pamatuji se, že tehdy ten benzín ještě nebyl tak drahej a my jsme k osmiválcům silně tíhli. Dokonce tolik, že jsme začali obrážet první americké srazy v Čechách. Během let potkávám mnoho lidí, ovšem když v roce 2009 na jednom srazu potkám Patricka Semlbauera, můj život se rázem točí jenom k autům. Patrick patři podle mne do tzv. zlaté éry 90. let Jeho závodění inspirované od dětství Ayrtonem Sennou je vskutku snad to nejlepší, co může být. Senna držel auta na hranici možností. Patrick dělá to samý a ještě píše u toho smsky. Respekt ombre. Patrick je ostřílený kozák a ví všechno o závodění. Pamatuji si, když jsem stavěl svoji formuli a právě Patrick mi předal učení o převodovce hewland, aerodynamice a dalších věcech. Otevřelo mi to oči. Z obyčejného pitomého nápadu postavit si formuli a jen tak ze srandy něco vymyslet se stává raketa na čtyřech kolech. A v tom mi to všechno došlo, že je čas se posunout dál. Otevřel jsem proto cestu k extrémním výkonům, které mne právě Patrickovi nápady inspirovaly. Začínám chytat každou myšlenku, každý nápad, každý drb a novinku ze světa supersportů. Proč obdivovat osmiválec o obsahu 7 lirů, co má mizivý výkon, když jiný osmiválec se stejným obsahem je nezastavitelný ? Na tuto odpověď jsem dlouho studoval pár aut a potom v nich i jezdil, abych zjistil, že obě varianty jsou správně.
Pokud povýšíte ve svém myšlení, v tom co vás baví, tak vám život otevře další cestu. Tou cestou byli další přátelé, kteří sehnali nebo půjčili cokoliv rychlého, co jen mohli. Sakra 18ti letej kluk ma čerstvej řidičák a jezdí v Mercedesu. Ale babičko, ten není můj. Odpovídám doma často. Budhisté meditují, já natočím nádrž a jezdím po klikatých silnicích. Podle předpisů s hudbou v rádiu tak, aby přesně odpovídala stylu jízdy. Než se rozkoukáte máte v rukou Lotuse, druhý týden Mercedes. Pak dlouho nic. Potom Lamborghini… Je to o náhodě. Jak já říkám, jsem chodící člověk, ne encyklopedie. Ale myslím, že o autech vím dost, tak co s tím ? V tu chvíli volá Patrick, že rozjíždí jeden web o autech, jestli mu nechci pomoci. Jasně, zkusím něco napsat. Má to úspěch a vy víte, že jste na dobré cestě. Pořád se překonáváte. Sledovanost je v tisících a začínáte se tím živit. Najednou už časopis, který jste od 15ti četli, vám dnes nabízí spolupráci. Přátelé vám volají, které auto si mají vybrat. Kamarádka dostala řidičák a chce se naučit na zasněženém parkovišti blbnout s ruční brzdou. Samozřejmě že pojede k vám. Jenže to nestačí. Dostáváte se mezi závodníky. Radíte se, povídáte si. Lukáš Pešek vám říká čau a vy se nestačíte divit, protože mu od mala fandíte a nechápete, že je teď váš známý. Je to úžasné. Dnes mne neživí jenom obyčejná práce, živí mne také ty auta. Recenze, rady, prodeje aut, psaní, v blízké době i jejich opravy. Od mala co jsem měl, to jsem využil. Žádné konexe, žádná vyšlapaná brázda. Pěkně sám, ale jsem za to sakra vděčný, protože i přes problémy, hádky a jiné věci, bych si neuvědomil, jací lidé jsou pro mne důležití. Ať už jednou skončím kdekoliv, mé srdce vždy bude tlouci pro GripTV. Jsem GripStig.
Tento článek bych rád věnoval všem, kteří při mne kdy stály, ale hlavně Patrickovi Semlbauerovi, bez kterého bych dnes netvořil na takové úrovni, jako dnes.